Nikdy v životě jsem intuitivně nevypisoval svoje pocity. Nikdy jsem si nevedl deník, a až v terapii jsem se naučil o pocitech mluvit bez sebedestruktivní intonace. Kromě nějakého svěřování se do zpráv blízkým, když jsem byl v afektu nebo zoufalý, je toto poprvé, takže to možná nemá hlavu a patu.
Celý život jsem se snažil, aby byli ostatní šťastní. Začalo to rozesmíváním lidí na základce (děje se do dnes), pokračovalo flirtováním (bez komentáře), a dopadlo tím, že se ze mě stal člověk, který neví, kým je. Vyvolávat příjemné pocity u ostatních je to, co je mi příjemné nejvíc. Zní to samozřejmě super, ale když si to člověk nehlídá, stane se z něj "people pleaser", a vlastně pak nemá na nic pořádně názor, když s něčím nesouhlasí maximálně mlčí, hlavně aby nesabotoval náladu nebo stav lidí ostatních.
Během posledních let se, jak to, tak bývá, ze života vytřídilo spousta lidí, a zůstali jen ti, které má smysl si v životě nechat. Přeci jen, jsme tím, kým jsme obklopeni, což je velká pravda, na kterou bohužel často zapomínáme. Ať už je to kvůli zvyku, nebo nějaké potřebě zapadnout, lásce nebo z jiných důvodu, pokud nejsme obklopeni pouze lidmi, s kterými můžeme být sami sebou, trpíme. Obzvlášť když jste citliví jako já, to je to potom jak kyselina pro duši.
Když jsem v minulosti potkal člověka, s kterým se nedalo bavit s rozumem, rozséval jed, nebo nehleděl na to jaké dopady mají jeho činy, jednoduše jsem ho přestal potkávat. V projektu X to ale není jak ve městě, a tak to udělat nešlo. Rok jsem se snažil aplikovat všechny svoje zkušenosti z komunikace s lidmi (a troufám si říct že jich mám mnoho), ale míjelo se to účinkem. S někým to prostě nejde. Naším údělem není pomoci někomu, kdo pomoc nehledá.
Na projekt X jsem odjel, protože jsem to hodně potřeboval. Byla to pro mě moc důležitá křižovatka v životě, v Brně jsem totiž propadal závislosti, a můj život by nejspíš netrval moc dlouho, kdyby vesmír nedopřál opětovné setkání s dlouholetou kamarádkou If.
Vypisovat průběh se mi nechce, takže to zkrátím. Ke konci toho mého roku tam ze mě byla úplně stejná troska jako předtím v Brně, nedokázal jsem vstát z postele, nic mě nebavilo, protože se svým silným vnímáním atmosféry a nálad jsem se vůbec necítil dobře.
Náš odchod mě velice mrzí, přišel jsem o spoustu nejlepších přátel (zvířecích), ale vím, že se to tak muselo stát. Poslední měsíce mě tam držela jen touha nenechat If samotnou v něčem tak vysávajícím, s někým tak traumatizujícím. Oba dva jsme teď rozbití, jelikož jsme si byli jedinou oporou ( i když spíš If mě, já to fakt nedával. ), tak jsme teď bez sebe jak nazí, a často nás stíhají myšlenky na to co jsme opustili, co bude dál, a na traumata co jsme zažili.
Oba dva se bojíme, když zvoní telefon.
Oba dva nás cukne když přijde zpráva.
Při pohledu na zvíře oba myslíme na naše miláčky v projektu X.
Oba dva si přijdeme zranitelní, traumatizovaní.
Čeká nás velká cesta, a vím že budeme v pořádku. Od té doby, co toho člověka nemám v životě, ani vlastně toho druhého který při poslední komunikaci s if používal věty jako "seš zkurvená Píča, už odsud vypadni", cítím chuť vstávat a náš vztah má opět jiskru. Život zase začíná dávat smysl.
Celé mě to naučilo jednu skvělou věc. Zjistit, kdo jsem. Už vím že svoje štěstí nemůžu zakládat na štěstí nebo reakcích jiných, protože při setkání se špatnou osobou je to cesta do pekel. Už vím, že se musím aktivně věnovat své duši a své mysli, jinak se ze mě stane člověk plný hněvu a smutku, tak jako dříve.
Už vím, že doopravdická, bezpodmínečná láska přežije všechno, a že na nás zbývá pouze jediné - všechno pustit, nemyslet, a milovat.
.jpg)
Komentáře
Okomentovat