Další transformace, děkuji sobě

 Říká se, že jen blbec nemění názor, a já s tímhle docela souzním. Uvědomme si, že kdybychom neměnili za svůj život naše názory a posléze s nimi spojené naše činy, nikdy nikam bychom se neposunuli. Není nic špatného měnit názory, je to naše přirozenost při našem vývoji. Pokud se tedy vnímáme. Samozřejmě pak je tu ta cesta toho, že si budeme stát celoživotně a tvrdě za svými názory, které kolikrát nejsou vlastně ani naše, ale jsou pouze převzaté ze vzorců rodiny, školy, komunity a podobně. I tohle je cesta, bez soudu jako holý fakt říkám že tohle je cesta k nešťastnému životu. Pořád je to ale volba a je to zcela v pořádku, když si někdo tuhle volbu vybere.

To se ale netýká mě, celý život dělám věci tak nějak jinak než ostatní. Není a nebylo to schválně jak si hodně lidí myslelo a myslí, ale jednala jsem tak jak jsem to cítila, nebo si myslela, dělala jsem to, avšak nevědomě. Proto velmi často jsem si za těmi věcmi egoisticky stála, sice jsem byla napojená ale nevěděla jsem o tom.

Nyní už to ale vím, a učím se poslouchat svoji intuici, a to i ve chvílích, kdy se zdánlivě může rozpadnout něco, o čem jsem byla pevně přesvědčená že tak prostě je. To je ale moje cesta, a vlastně cesta všech. Vše je proměnné, a to je jediná jistota v našem životě. Tak říkám, jen blbec nemění názor.

Abych se v tomhle opět utvrdila, musela přijít velká rána, šok, něco zlého abych se zadívala do sebe a hledala odpovědi v sobě, ve vesmíru. Reálně to vypadalo tak že jsem musela prožít další panickou ataku abych změnila názor. Tohle byla poslední kapka k tomu abych přestala.

Nyní při psaní řádků mě po atace neskutečně bolí hlava a je mi na zvracení, avšak myšlenky, které mi právě teď chodí musím zaznamenat, cítím to. Chci je zaznamenat pro sebe a pro nás, protože potom se stane že se brána zavře a já už nikdy tyto myšlenky neproměním ve slova.

Psaní o mé minulosti jsem brala jako přechod od toho, co bylo a co je teď. Opravdu jsem si myslela že mi to pomůže a dokážu tyto dvě věci rozdělit. Já bláhová 😊 jak kdybych nevěděla že akce vyvolává reakci a že všechno je spojené se vším. V jisté fázi mi to opravdu pomohlo a prostě, mělo to tak být, avšak když už jsem nabila pocitu, že bych měla přestat, pocit jsem ignorovala. Byla to pro mě malá berlička, k tomu abych se po odchodu a po tom všem denně nehroutila, avšak jednou to muselo skončit, jelikož jsem se dostala dál. A ono to přišlo. Právě dnes. Potřebovala jsem uspokojit potřebu mého malého zraněného dítěte ve mně, aby bylo vyslyšeno. Mělo to ale svoje hranice. Prací na sobě, a to každodenní jsem se dostala dál a pro probírání minulosti již není prostor, je to krok zpátky.

Dnes a včera, se staly nepříjemné věcí, některé jsem ani s Vámi otevřeně nesdílela, protože tyhle věci mi za to už fakt nestojí, které mi dala facku, ale to se dalo čekat a já se toho obávala, a ono to nastalo. Vesmír prostě funguje, věřte mi. Nebudu rozebírat konkrétně co se stalo, avšak po této nepříjemné věci jsem si prožila panickou ataku, která byla bránou k poznání a uvědomění si.

Po této atace jsem se šla vysprchovat, smýt ze sebe všechno, co jsem na sebe nabalila. Začaly mi chodit myšlenky a já poslouchala. Došla jsem k závěru, který jsme probrali s Danielem a který by mohl být pozitivní pro všechny strany. Jak to dopadne to nevím, ale cítím že to musím udělat. O této záležitosti Vás budu časem informovat. Vtipné je, že do té doby mě ani jednou nenapadlo tohle udělat, no prostě…mělo to tak zase být, měla sem si k tomu dojít takhle.

 Potom jsem jako vždy, po nějakém ataku či úzkosti otevřela knihu MOC PŘÍTOMNÉHO OKAMŽIKU, na random stránce jako obvykle. Okamžitě jsem začala dostávat odpovědi, které mi ukázaly že moje myšlenky jsou správné. U čtení několika stran a přemýšlení, jak bych tyto vědomosti mohla aplikovat na svoji situaci, mi to došlo. Napřed se mi tomu nechtělo věřit, nechtěla jsem se toho vzdát, ale ta myšlenka nešla zahnat, vnitřně jsem cítila že to stejně udělám. Po pár minutách, jsem vytáhla karty s dotazem, zrovna jsem šla míchat karty a ještě než jsem začala, jedna mi vypadla.

Dostala jsem další odpověď, další potvrzení. Bylo to jako kdyby se kniha s kartami proti mně spolčila. Kartu jsem přečítala několikrát a nemohla jsem uvěřit, s jakou podobností se podobá čteným řádkům v knize.

Potom jsem to řekla konečně nahlas: Musím o tom přestat psát.

Karta s tvrzením: Soustřeď se na to, že žiješ teď a tady a chceš-li dále rozvíjet porozumění sobě samé a sdílet léčení a věděné s ostatními, je nutné, abys na to nezapomínala.

A já tohle přesně chci. Chci se vyléčit, chci s vámi sdílet, chci Vám pomáhat naučit si pomáhat, chci žít teď a tady. Jestli tohle opravdu chci, musím skončit s minulostí, ať už byla jakákoliv.

Všechno jsem to věděla i dřív, věděla jsem, jak to funguje, ale přesto jsem si opravdu myslela že to můžu rozdělit, hrabat se v minulosti a zároveň se léčit, žít v přítomnosti ve které si budu tvořit vlastní šťastný svět. Jenže vědět neznamená procítit, mezitím je velký rozdíl, který jsem až teď vědomě procítila a mohu tuto skutečnost uplatnit v mém životě. Alespoň tak maximálně jak to bude možné. Je to samozřejmě nová zkušenost, cesta, ve které se budu muset zdokonalit, ale rozhodla jsem se pro ni a cítím že mi to přinese jen dobro. Konečně.

Nechci, ale aby si někdo myslel, že povídání o své minulosti je špatně, určitě ne, ale jednou příjde čas, kdy musí přestat. Pokud se neposlechne tak jako já, bude dostávat tyhle facky pořád dokola a bude se jen divit proč se mu tohle pořád děje, když přece dělá všechno, aby se svou minulostí srovnal.

Mluvení o minulosti s mými „vědomostmi“ je nyní zbytečné, tedy pro mě. Pokud nepřestanu, nic se nezmění. Chci být zdravá a šťastná, chci být pro Vás živým vzorem, že to jde. Že to není jen o citátech a o tlachání, kterých bylo v posledních letech opravdu hodně, nebo nějakých uvědomění, ale o tom že to, co říkám a píšu, tak i žiju. Často zmiňuji intuici, se kterou se snažím být lepší a lepší přítelkyně, a nyní mi řekla že mám přestat. Proto ji poslechnu i když to zničí zase nějaký můj kus ztotožnění.

Když jsem se rozhodla psát, věděla jsem, že se nesmím ztotožňovat s rolí oběti, nebo v tom zabřednu a neposunu se z místa, opravdu jsem věřila že to jde. Jenže nejde. Vesmír a vaše tělo, který je pro vás vesmírem nepozná, jestli o minulosti mluvíte, píšete nebo zpíváte, pro něj je jen TEĎ A TADY. Tudíž mluvením a řeším minulosti i když s dobrým záměrem, je v jisté úrovni škodlivé. A ano, věděla jsem to, ale jak říkám, nebylo to prožité a procítěné.

Nyní jsem si plně vědoma mé další transformace, posunu ve stavu vědomí. Jo a bolí to. Zase jsem na něco přišla a přeju si abych tohle mohla aplikovat vždy a všude, ale taky vím že se na sebe nesmím zlobit, když tohle ještě někdy poruším, protože vzorce oběti, které jsou zapsány do mého emočního těla jsou fakt silné. Ale já to zvládnu, tohle je moje cesta.

Je to velká úleva, je to takový pokoj, jak kdyby ze mě něco reálně spadlo, nějaké břímě, už to nemusím tahat sebou. Děkuji sama sobě.

Tímto začíná moje nová cesta, nabrala jsem nový směr. Nyní se budu věnovat sobě, přítomnému okamžiku abych mohla mít skvělý život, protože já chci mít skvělý život. Taky se více chci věnovat VÁM. Ukazovat že to jde. Být pro Vás příkladem. To ale obnáší nerýpání se (aspoň z té největší části co to jde) v minulosti a nedávat ji už žádnou energii ani hodnotu. Co bylo už nezměním, ale to, co příjde to změnit můžu. A kdy? No právě TEĎ A TADY.

Vím že příjdou další bolesti, další výkyvy, další maličkost nebo i velká věc co mě srazí, ale to nevadí, je to jen ukazatel toho, co mám a nemám zvládnutého. Ukazatel toho, jakou cestu jsem ušla. Všechno tohle beru jako součást, všechno, co se má stát se stane v daném okamžiku. Tak si přece navíc nemusím ubližovat řešením minulosti, tímto mi odpadá jeden velkej balvan.

Ještě zmíním že zrovna dnešek byl den, kdy jsem si rozdělila Instagram na nový kabátek od toho starého se slovy, Žiju, učím se a rostu 😊 Byl to takový předěl od starého k novému. Při sdílení rozdělení jsem ale netušila že je to opravdový další předěl v mém vědomí. Byla to vlastně taková nevědomá manifestace. Pro někoho je to možná náhoda, ale já na náhody už nějakou dobu nevěřím 😊 Cejtím v tom krásný spojení.

Takže sbohem další stará IF!