Vděčnost a díky, že jsi se mnou

 Bylo třeba si něco prožít, někam se posunout a na něco přijít, rozdělit se…abychom se mohli opět spojit, a být oba silní, každý sám za sebe ale vlastně ve všem spolu. Museli jsme oba dospět, porozumět věcem ale i sami sobě abychom se mohli znovu potkat.

Slova, která jsem napsala pod náš první společný příspěvek. Slova, tak pravdivá, a tak vystihující naši situaci. V té době jsem nevěděla že o další dva toky později, se znovu tyto slova stanou naší součástí.

Opět jsme se vrátili na začátek, na rozcestí, dostali jsme oba volbu, a opět tedy aspoň doufám a zatím to vypadá že jsme oba uspěli, vybrali si sami sebe a tím vlastně toho druhého.

Jsem na nás na oba tak pyšná, když se ohlédnu zpět, na naše životy, kým jsme byli, jak jsme se chovali, jak jsme reagovali … no a dnes? 😊Hledáme oba lásku k sobě samým, a to je to nejlepší pro nás společný růst.

Zima byla náročná, ale jsem za ni tak vděčná, jsem ráda že se stala, protože mě celou dobu připravovala, co se stane na jejím konci. Nejenže jsem neustále prožívala psychický teror ze strany Soudce, musela jsem ale řešit zároveň dalšího člověka, a tvářit se že jsem v pohodě. Protože ten člověk byl na tom hůř než já. Na Louku se přišel vyléčit, a částečně se to povedlo v jistých věcech, avšak psychika byla mnohonásobně horší.  

Nebyl prostor na řešení si vlastních emocí, měla jsem jen víru, modlila se každý den za dobro nás všech, za dobro projektu, za vyřešení problémů, za to, že jednou společně zasedneme se srdci plnými lásky k ohni a bude jen dobře. Vizualizovala jsem si náš společný smích, společnou práci a pochopení.

Já měla svoji víru, ale Daniel neměl nic. Jen lásku ke mně, ta mu bránila opustit mě a projekt, nevybral si sebe. Chtěl tak moc odejít, tak moc prosil o pomoc, moje mysl ale vůbec neposlouchala, co říkal, já si tak moc přála, aby se vše urovnalo. Teď když to píšu, je neuvěřitelné, v čem jsem žila a pořád měla takovou víru, že vše bude dobré, viděla zničené lidi kolem sebe i sebe samou a přes to jsem doufala.

Možná právě i díky víře, která ničila mě, Daniela a ostatní jsme na sobě začali pracovat. Víra byla v to, ať jsme všichni šťastní, no a někdy to není takovým způsobem, jak si vizualizujeme my, ale prostě úplně jinak.

V polovině prosince přišlo rozhodnutí, nemohla jsem se dále dívat na Daniela tak zničeného, na člověka, který si přál usnout a nikdy se neprobudit, který říkal že bude raší mrtvý, než aby další den strávil na tomto místě. Udělali jsme konečně oba společné rozhodnutí, Daniel musí pryč, a to na dlouho. Já měla svou víru, ale on neměl nic, jestli se chceme zachránit, jestli on se chce zachránit musíme se rozdělit. Bolestivé rozhodnutí ale nejlepší, co jsme udělali, vybral si sebe. Tak moc vyrostl.

Čas oddělený od sebe, jsme brali jako čas na práci na sobě abychom zjistili, co vlastně chceme, a oba jsme pracovali hodně tvrdě. Měsíc a půl odděleně, nevěděli jsme, jestli se k sobě ještě vrátíme, já si stále nedovolovala odejít, a Daniel zpět nechtěl, ale po jeho práci na sobě, našel kousek naděje, kousek té mé víry. Chtěl to zkusit. Našel světlo v době temna, jeho světlem jsem byla já a jeho láska ke mně, jeho důvěra v mou víru, jeho důvěra ke mně. Tak moc věřil v mou sílu mé duše, tak moc věřil ve mně.

Jak je už všem jasné, moje víra v radost a štěstí všech si našla svou cestu. S Danielem jsme po několika dnech společně odešli. Náš duchovní růst nám otevřel nové dveře, najednou to bylo možné. Společně jsme si dovolili vybrat si sebe samé před utrpením. Ruku v ruce jsme odešli společně z utrpení, ruku v ruce dále pokračujeme šťastní ve společné cestě.

Bylo třeba si něco prožít, někam se posunout a na něco přijít, rozdělit se…abychom se mohli opět spojit, a být oba silní, každý sám za sebe ale vlastně ve všem spolu. Museli jsme oba dospět, porozumět věcem ale i sami sobě abychom se mohli znovu potkat.

Již po druhé. Opět jsme se setkali jako samostatné duše, a opět jsme si řekli ano. Chceme kráčet na společné cestě. Prožívám neskutečnou vděčnost za to, že ve mně má takovou důvěru. Už mé kroky nenásleduje, už naše kroky tvoříme společně. Když nastane chvíle temna, chvíle, kdy je zase dole ve svých spirálách myšlenek, ve svých traumatech chytnu jej za ruku a zase mu předám kousek své víry, že vše bude dobré. Pozvednu ho vedle sebe, a on ví že to bude dobré, ne hned, ale časem. Tak moc mi jeho duše věří.

Daniel je mou největší podporou, mohl mě nechat v tom nejhorším životě, který jsem v projektu vedla. Neudělal to, chtěl tam být pro mě, i na úkor sebe. Společně jsme prošli z jedním nejhorších období našich životů, tohle nám ale naopak dalo to nejvíc.

I když věděl vlastně od úplného začátku, o co vlastě v projektu jde, a kde je ten problém a že tohle nebude nikdy dělat dobrotu, snažil se, snažil se změnit sebe stejně jako já, s vírou že to změní nebo pomůže i ostatním. Stál po mém boku vždy, nikdy mi nebránil v mých rozhodnutích, nikdy se mě nesnažil přesvědčit o svých názorech, nikdy mi nic nevyčetl, podporoval mě, když jsem to potřebovala, vycítil, kdy potřebuju být sama, byl se mnou, když sem jej nejvíc potřebovala. Řekl mi tvrdou pravdu i když to bolelo, ale potřebovala jsem to slyšet. Vše tohle s láskou a pochopením.

Díky němu vím, že to všechno jde. Jde mít vedle sebe člověka, který Vám poskytne podporu a pochopení,

Člověka, který vás neustále nekritizuje, něco vám nevyčítá, nehází všecko na vás, neřve na vás sprostě neposílá vás do píčí a že vám sbalí kufry, při náznaku nepochopení nebo nesouhlasu, kdy vám následovně za 20 minut potom nepíše, jak moc vás miluje, nebo jaká jste pro něj nejdůležitější osoba na celým světě.

Mějte vedle sebe člověka, a takovými lidmi se nejlépe i obklopte, klidnými lidmi, plných pochopení, lásky, a hlavně LIDMI, CO NA SOBĚ PRACUJÍ! Nemáte-li zatím takové kolem sebe, nevadí, pracujte na sobě a ty lidi přijdou. Vše se stejnou energií se přitahuje, a na základě toho principu, jelikož se naše energie změnila, pozvedla se výše, jsme si dovolili společně odejít.

Jsem na tebe hrdá, jakou cestu si ušel, a za to, jak na sobě pracuješ. Jsme společně u svých pádů ale i vzestupů. Bez hodnocení a soudů máme jeden druhého, při každé situaci. Dlouhá cesta nás ještě čeká, jestli naše cesta životem bude společná navždy to nevím, ale vím že nějakou dobu společná bude a já se na ni moc těším. Vážím si tvé duše a věřím v ni stejně jako ty v moji.

Máš můj neskutečný obdiv za to, co jsi v životě dokázal překonat, vím že každý den je pro tebe stále tak trochu boj, boj se sebou samým a že je pro tebe těžké odpustit a nestahovat na sebe všechna má trápení, ale tou prací na sobě si ušel takový kus cesty jako snad nikdo za tak krátkou dobu. Až nastane doba, kdy se konečně budeš jen smát, bude to to nejkrásnější, co se mi kdy v životě stane, moc si přeju, být u toho.

Vím, že někdy pochybuješ, že se někdy něco změní, ale taky vím že vnitřně víš že ano, proto kráčíme společnou cestou sebe poznání. Do té doby, když budeš dole, bude moje ruka připravena tě kdykoliv pozvednout nahoru a předat ti kousek mé víry v lidi, dobro a lásku.

Pro mě jsi nejsilnější člověk, kterého znám a jednou se budeš jenom smát, jenom věř dál.

Miluji tě a děkuji ti, že jsi se mnou.

If